Branec, voják, záložák

Pro později narozené - patřím k ročníkům, kterých se povinná vojenská služba týkala.
Na vojně jsem jako absolvent vojenské přípravy posluchačů vysokých škol byl "pouze" jeden rok. Asi nejdelší rok v mém životě! A jak mnoho let mi trvalo, než jsem si na sebe dobrovolně vzal něco zeleného.
A také co jí předcházelo a co jí následovalo.
бонприкс украина бонприкс интернет магазин

     V mé generaci neuvažoval o vojenské kariéře snad nikdo, stejně jako se na dvouletou základní vojenskou službu nikdo netěšil. Snad ještě někteří sportovci do Dukly nebo Rudé hvězdy. Na to to ale u mne nevypadalo. Lákavá se tak stávala vysoká škola, mj. jako cesta k o rok kratší vojně. чай Матча
     Zde musím ještě upozornit na známý fakt, že nepříjemnosti se odstupem zmenšují, takže se pak vojna stává v bájném vyprávění starců děsnou srandou. Tedy pro ty, kteří ve zdraví přežijí. чай с лимоном

Odvod
     Informován z Haškova Švejka a dalších knížek a filmů a také z předvolání Okresní vojenské správy jsem se 25. 10. 1967 dostavil do bývalé jezuitské koleje k odvodu tedy hlavně ke zdravotní prohlídce. Byl jsem smířen s tím, že mě "odvedou", modré knížky byly tehdy vzácné. A najednou jeden ze lékařů v odvodní komisi čte z mých papírů, že mám po úrazu nepohyblivý palec na levé noze. Tak mu přičinlivě přikyvuji na to, že mě to v některých případech omezuje. A on nahlas přemýšlí o osvobození. Dvě sekundy naděje utíná vzadu metr dvacet vyskakující oficír, který čte z týchž papírů, že skáču trojskok a že .... Tak mě odvedli. I když mi tam poznamenali něco o omezení, jako že nemám rukovat k výsadkářům a pohraničníkům (to mne tedy vůbec nermoutilo). Později se tato omezení stala příčinou pěkné abnormality v mé aktivní vojenské službě.
     Tak mi vojáci vydali "průkaz brance" a upozornili mě na to, že mě co nevidět povolají na vojnu. Nicméně, třeba na rozdíl od NDR, bylo možno počítat s odkladem po dobu vysokoškolského studia, na které jsem se chystal. A když jsem se studentem VŠE opravdu stal (o tom jinde) dostal jsem kýžený odklad a očekával, až se nám do rozvrhu dostane "vojenská příprava".

Student v kopřivách
     No a pak se v tom rozvrhu vojenská příprava objevila. Ó jak jsme záviděli děvčatům a některým kolegům (viď Zdeňku), když jsme jednou týdně museli vstávat před šestou. A mačkat se v devítce nebo dvěstědvacítce do Motolského vojenského prostoru, kde se podstatná část výcviku odehrávala. V uniformách, které byly tlusté, hnusné a asi opravdu utkané z kopřiv. Na návraty v teplých dnech nejde zapomenout. Jediné co na výstroji bylo přijatelné byly vojenské "kanady", dobře použitelné při brigádách.
     "Zastřešená část" vojenské přípravy probíhala ve škole. Kapitola sama pro sebe byl důstojnický sbor v Katedře vojenské přípravy, většinou odložení podplukovníci. Od prvorepublikových, kterým se vyhnuly několikeré čistky, přes fronťáka Pawliuka až po neúspěšné velitele ČSLA (jeden z nich nechal údajně sestřelit práškovací letadlo?!). Trochu nás připravili na vojenskou službu, ale převážně to byla nuda. No naučil jsem se přitom hrát piškvorky, dokázali jsme třeba napočítat pplk. Pawliukovi více než šedesáktrát slovo próstě (z jeho vyprávění si pamatuji hlavně, že jako provianťák musel na Dukle zaplatit kotel, který mu Němci prostřelili). A také nás pplk. Chládek poučil před prvními posrpnovými volbami, že v ČSSR je svoboda volební agitace, ale pouze "pro kandidáty Národní fronty".
     Kus předposledních prázdnin jsme také strávili na závěrečném vojenském cvičení v Českém Krumlově. Jako ostatně mnoho ročníků studentů "ekonomky" před námi i po nás. Byla to víceméně přehlídka ztraceného času, asi jako potvrzení tehdejšího úsloví, že vojna je především čekání. Spali jsme ve stanech, jedli se záklaďáky a občas absolvovali něco jako výcvik. Hlavně si pamatuji dvacetikilometrový pochod na vrcholek Kleti a návštěvu zámeckého divadla s otáčecím hledištěm. A na závěr jsem spolu s ostatními složil jakési zkoušky, což spolu s absolvováním těch čtyř semestrů a účastí na cvičení znamenalo, že jsem absolvent vojenské přípravy posluchačů vysokých škol a že musím odsloužit "pouze" roční základní vojenskou službu až dokončím VŠE.

Jak jsem rukoval
     V květnu 1974 jsem dopsal diplomku, v červnu ji obhájil, v červenci nastoupil do prvního zaměstnání, 19. července se nám narodila Kristýnka a pak bác! Bratrovi Michalovi odevzdala pošta do vlastních rukou povolávací rozkaz pro mne. 2. září 1974, Žatec. Žádná cesta na chmel.
     No nebylo to nic příjemného opustit rodinu a dobře rozjetou atletickou sezónu, a koneckonců i zajímavou práci a vyrazit na rok "do pryč". Po roce jsem to popsal Pupákům v dopise, který je prolinkován s obrázkem vpravo. Ostatně rukovat z Hradce Králové do Českých Budějovic přes Žatec, to mohla vymyslet pouze ČSLA. Pak jsem pochopil, proč to tak "muselo být", ale napsat to nemohu, třeba je to stále ještě vojenské tajemství.

Když jsem já sloužil to první léto
     "Absolventský přijímač" jsem absolvoval v kasárnách u vojenského letiště České Budějovice. Tam jsme "vyfasovali" uniformu s "kolejnicemi" na výložkách. Kolejnice = dva zlaté proužky znamenající, že se jedná o absolventa vojenské přípravy (VŠ, nebo ŠDZ), mezi kolejnice pak byly umisťovány eventuelní "pecky" označující hodnost (nejen svobodník absolvent, desátník absolvent, četař absolvent, ale také vojín absolvent "bez pecek" byl k vidění). Něco je popsáno ve výšezmíněné zprávě. K ní mohu přidat ještě vzpomínku na nejlepší čas na 1km, který jsem zaběhl při "prověrkách fyzické zdatnosti", na vojenskou přísahu spojenou s návštěvou Síně tradic (útvar navazoval na 1. letecký stíhací pluk v SSSR za druhé světové války - pár minut jsem si mohl číst v originálních zápisech , z toho si pamatuji dvě věci: že pluk měl v jedné době kolem pěti bojeschopných pilotů pro zhruba 20 bojeschopných letadel a že "děvočka-strážný" někoho zastřelila, protože se neohlásil heslem) a pořadatelskou službu při zahájení výstavy Země živitelka, kam jsme se potom mohli podívat. Po měsíci nás rozeslali po útvarech divize po celých Čechách.
     Na jedenáct měsíců jsem se ocitl v západočeském městečku Stod. Byl tam poněkud výjimečný útvar - všichni vojáci uměli číst a psát, byl tam nadprůměrný počet vysokoškoláků a středoškoláků a hodně občanských zaměstnanců. Zařadili mne na funkci pomocník proviantního náčelníka. Začátek ve funkci byl pohodový, protože až do konce listopadu sloužil jako pomocník proviantního náčelníka Honza Šrank, takže jsem se zaškoloval hlavně díváním "přes jeho rameno". S Honzou jako s pro_francouzsky orientovaným vysokoškolákem byla radost vést debatu na mnoho témat. Od prosince už jsem prakticky velel běžnému provozu vojenské kuchyně, vařící pro několik stovek vojáků (tři jídla denně) a další stovky důstojníků z povolání a civilistů - občanských zaměstnanců (obědy). Tedy spíše sestavoval jídelníček tak, aby se vyhovělo vojenským, hlavně finančním normám, alespoň trochu zásadám správné výživy a ještě se neopakovalo kolem dokola pár jídel. A v rámci toho efektivní využití vepřového z vlastního PZH (pomocného zemědělského hospodářství - dva "Kefalínové" nebyli sice režiséři Vesnického divadla, ale zas až tak odlišné to od Švandlíkova popisu nebylo), pod tím vepřovým je nutno vidět jak všechny druhy masa, tak nevyškvařené sádlo a kůži (kromě kruponů, ty tehdy patřily státu). A také spotřebovat NZ (nedotknutelné zásoby) - kdo někdy viděl a ochutnal třeba vojenskou sušenou bramborovou kaši ví, jak to byl těžký úkol. K povinnostem ještě patřila kontrola zásob (a podklady pro jejich objednávání) a rámcový dohled nad "výdejem stravy". Jinak ovšem výraz velet nebyl úplně na místě, protože hlavnímu kuchařovi Honzovi Blechovi nebylo potřeba se do chodu kuchyně nějak vměšovat. Hlavně proto, že byl výborný kuchař se školou Pražských interhotelů a také proto, že v kuchyni panovala trochu drsnější pravidla, než pouhé vojenské řády (když při chybě kuchtíka neletěl nůž, byla vlastně pohoda). Samozřejmě, že jsem občas (někdy i z nedostatku jiné práce) něco pomohl v kuchyni, častěji pak v bílém plášti u toho "výdeje stravy".
     Na jaře 1975 odveleli našeho proviantního náčelníka Josefa Čihu do Prahy, kde velen vojenské kuchyni, která vařila vojákům nacvičujícím na Spartakiádu vojenskou skladbu ve stanovém městečku a tak jsem jako desátník-absolvent byl proviantním náčelníkem útvaru. A jsem velen několika praporčíkům a záklaďákům v jedné velké kuchyni a v malých kuchyních na samostatných rotách (těm naštěstí víceméně vzdáleně a přes papíry). Na tomto místě se sluší prozradit několik malých vojenských tajemství: za celou vojnu jsem neměl "vyfasovanou" žádnou zbraň a poplachový limit jsem měl 90 minut (do té doby jsem musel dojít do 50 metrů vzdálené kuchyni a zkontrolovat výjezd části kuchyně do záložních prostorů, ti ovšem museli odjet během pár desítek minut i se zásobami); několikrát jsem byl s našimi prasaty v Plzni na jatkách, také jsem zažil, když při nešetrném nakládání dostalo jedno prase infarkt a na pokyn útvarového lékaře ho musel skladník, jinak vyučený řezník, Cendelín na místěl zabít; dvakrát jsem byl kolegy informován, jak při cvičení na mapách náš útvar jako součást "obranných" svazů v rámci obrany při přepadení zákeřnými imperialisty okamžitě zahájil postup a během dvou dní jsme "byli" kousek od Paříže (na tehdejších mapách byli "naši" červení a nepřítel "modrý").
     Výše zmíněná "snížená klasifikaceí" znamenala, že jsem neměl skládat důstojnické zkoušky a nemusel jsem proto absolvovat přípravu na ně. Takže na rozdíl od kolegů jsem měl pár hodin "osobního volna" více než oni. Ještě stojí za zmínku, jak jsem byl poprvé povýšen. Stejně jako většina absolventů jsem dostal při nástupu základní vojenské služby hodnost svobodníka (tj. nejnižší, jednu pecku). Když ve Stodu došlo k prvnímu pravidelnému povyšování, bylo jednou ze základních podmínek členství v SSM. Členem SSM jsem nebyl (předtím, ani potom). Přesto jsem byl k mémo překvapení povýšen na desátníka (dvě pecky na výložkách). Když jsem se ptal pomocníka "staršiny" Šídy (záklaďáka), jak je to možné, odpověděl "všichni jsme v SSM". Jak píši dále, nebylo to jediné kuriózní povýšení. Ovšem při příštím povyšování už to někdo kontroloval - a desátníkem jsem už zůstal.
     Vojenskou postel (neboli regál) jsem měl naštěstí na pokoji absolventů, kde jsem strávil ten rok s dalšími třemi vysokoškoláky Štefanem (Pištou), Jánem a Vláďou. A proměnlivým počtem absolventů ŠDZ, kteří sloužili směny na sále ŘLP. Pokoj na třetí rotě a dokud té rotě velel kapitán Peresťjuk, tak nám on i ostatní dávali víceméně pokoj (na rozvičky jsme chodili dle vlastního uvážení, čistotu jsme udržovali přiměřenou). Když začal velet major Ožana, bylo po klidu. První co jsme museli udělat, bylo smazat ze dveří statistiku mých šachových partií s Pištou, kterou jsme. jako Robinson Crusoe kalendář, vedli čárkovou metodou. Partií jsme sehráli více než tisíc, musím přiznat, že jsem vyhrál jenom třetinu.
     K povinnostem některých absolventů patřila také střídavě víkendová služba velitele hlídky kázně. Znamenalo to s obejít alespoň jednou posádku, neboli městečko Stod. V posádce nebyl jiný útvar než ten "náš". Ve hlídce byli ještě dva vojáci dle výběru velitele (službu nikdo neodmítl, neboť to znamenalo možnost opustit kasárna). Když jsem ovšem při první takové službě zjistil, že největší problém této služby je dostat zpět do kasáren ty dva vojáky z hlídky, kteří neodolali nabídce alkoholu v "kontrolovaných" hospodách. Poučen tímto zážitkem jsem už příště bral jako členy hlídky Jána a Pištu (nebo Vláďu), protože u nich byla jistota, že se do kasáren vrátí po svých. Že ta služba znamenala většinou "přimhouřené oči" je asi pochopitelné. Problém ovšem nastal, když měsíc před koncem vojny všichni tři složili důstojnické zkoušky a už nebylo přijatelné, aby podporučíci šli jako hlídka kázně pod vedením desátníka-absolventa. Nakonec jsem ty poslední hlídky taky nějak dopadly, ale byla to fuška.
     I když na vojně nebyl nikdy člověk pánem svého času ani v tzv. osobním volnu, přece jenom se mi občas podařilo absolvovat něco, co se blížilo atletickému tréninku - běhal jsem úseky na silnici do sousední vesnice. Vlastnil jsem totiž jakousi trvalou propustku, která mě opravňovala na pár desítek minut opustit kasárna. Tělovýchovný náčelník mi ji po nějakém přemlouvání vypsal, neboť "jsem se mu hodil", když důstojníci útvaru absolvovali, tuším, že dvakrát ročně, tzv. prověrky fyzické zdatnosti (nějaký sprint, kilometr, shyby, šplh, ...) a úroveň profesionálních důstojníků byla ve většině případů, diplomaticky řečeno, nic moc. Bohužel těch tréninků nebylo tolik, abych ještě někdy zopakoval výkony, které jsem měl v sezóně 1974 před odchodem na vojnu.
     Jestli něco bylo charakteristické pro tehdejší vojenskou službu tak to bylo jednak rukování do kraje, který nesousedil s krajem trvalého bydliště, až na protekční děti - což jsem nebyl a hlavně minimální počet opušťáků (oficiálně "volno k opuštění posádky"). Takže nejbolavější bylo, že jsem se dostal domů za Stáňou a Kristýnkou poprvé až na vánoce (tím pádem už ne na Silvestra, to jeli ti, co neměli rodiny) a pak už jen asi třikrát + na dovolená (tehdy byl nárok na čtrnáct dní za rok). Dovolenou jsem strávil tím, že jsem se staral o Kristýnku, protože Stáňa byla "s Bohdankou" ve špitále. Když jsem pak odjížděl na poslední více než měsíc zpátky do Stodu a z autobusu koukal na Kristýnkou, kterou odvážel děda Jára, tak to byl jeden z nejbolavějších zážitků na mnoho let. Dosloužit vojnu, když se o hlídání roční Kristýnky museli podělit příbuzní nebyl rozhodně žádný med.
     Jedna kuriozita před koncem vojny. Všichni absolventi (tedy v té době již podporučíci) dostali na rozloučeno od velitele útvaru nějakou pěknou knihu fotografií. Jenom já jsem dostal kázeňskou odměnu - povýšili mne na četaře - absolventa. Vzhledem k tomu, že jsem šel druhý den z vojny domů, tak jsem neužil ani to třicetikorunové navýšení "žoldu". Ale nakonec jsem bez knihy domů také nejel, dostal jsem ji od náčelníka Čihy, řekl bych, že ji dokonce koupil ze svého. No a 29. září 1975. nás osm absolventů nasedlo do vlaku Stod - Plzeň, v Plzni na rychlík do Prahy a já sám pak do rychlíku Praha - Hradec Králové. A byl jsem konečně doma u Stáni a Kristýnky.

Kontumačně záložním důstojníkem
     Po návratu ze základní vojenské služby jsem se (jako všichni) nahlásil na "své" vojenské správě. A po pár měsících si mě nějaký kádrový důstojník povolal na pohovor. Nejprve se podivil, že jsem inženýr a nebyl jsem "vyřazen do zálohy" jako důstojník. Tak jsem mu vysvětlil, že jsem neskládal žádné důstojnické zkoušky. Pak mi vyložil, že na prvním cvičení mi "kolejnice" sundají, a budu pouze obyčejný četař, jako ostatní záložáci. Pokrčil jsem rameny, že jako "co se dá dělat". Pak mě lákal do "Klubu záložních poddůstojníků a praporčíků". To jsem odmítl. Pak se znovu vrátil k tomu důstojníkování. A ptal se, zda jsem v nějak organizován. Tak jsem řekl, že jsem v ROH. Rozzářil se a pravil, vidíte. A prý, proč jsem to nenapsal do "papírů". Tak jsem mu odpověděl, že "to je přece automatický, v odborech jsou u nás v podniku všichni zaměstnanci". Na to on vyskočil a začal celý brunátný vykřikovat, že "kádrová práce se nedělá automaticky". Pak se zklidnil a pohovor ukončil. Za pár měsíců mě a moji vojenskou knížku opět pozvali na vojenskou správu. Spolu s několika stejně předvolanými nás nechali čekat na chodbě poté, co si nějaká úřednice (tzv. občanská pracovnice) vzala vojenské knížky. Když jsme se dost načekali, pozval nás nějaký major dál a přečetl nám rozkaz ministra národní obrany, že nás povyšuje do "důstojnického stavu". Tak jsem se stal bez zkoušek z četaře podporučíkem v záloze.
     Absolvoval jsem celkem tři vojenská cvičení, každé úplně jiné.

První a nejkratší (dva týdny) v roce 1979 v Žižkových kasárnách v Hradci Králové. Skoro bez povinností, tedy mimo dvou služeb pomocníka "devéťáka", nějaký volejbal a vojenské plavání v lázních, vesměs spánek doma. Jako chodit do práce, ale bez povinnosti pracovat.

Druhé, nejdelší (osm týdnů) v roce 1983 v Terezíně a Znojmě. To bylo hlavně dlouhé. V Terezíně jsme byli zavřeni celou dobu v tereziánských kasárnách, připravovali jsme se (?) na záložní velitelské zkoušky. Tehdejší město si moc nezadalo s válečnými záběry, i když jsme měli co jíst a každý svou postel, atmosféra tam byla velmi pochmurná. Druhou půlku cvičení jsem absolvoval ve Znojmě. To už bylo o něco lepší, pohybovali jsme se s kolegou záložákem Karlem mezi kuchyní a autoparkem (tam byla spousta obranných tanků a jiné obrněné i neobrněné techniky proti rakouské armádě - řekl bych, že náš pluk měl stejně tanků jako celá rakouská armáda). Pár dnů jsme dokonce provozovali v tom autoparku malou kantýnu - prodávali jsme ve vlastní režii ohřáté párky z konzerv, limonádu a tatranky kupované v blízké samoobsluze - zajímavá zkušenost. Druhá zajímavá zkušenost byla pár dní velet vojákům ze školní roty při přechodu techniky ze zimního na letní provoz (ti vojáci byli východoslovenští Rómové, kteří se půl roku učili "základům vojenských řádů, čtení a psaní" - tedy spíše základům hygieny a přípravě na zbývající část vojny - práci v Severočeském hnědouhelném revíru, v té době to byli velcí fandové seriálu Sandokan). Ve Znojmě jsem v městských lázních naplaval spoustu metrů, jinak kromě procházek a kina (S Tebou mě baví svět) jsem toho moc neabsolvoval.

Třetí cvičení v roce 1985, co do délky prostřední, začalo a skončilo v Písku. Z píseckých kasáren nás ale vyvezli do vojenského prostoru Boletice. Toto cvičení byla stoprocentní přehlídka ztraceného času. V kasárnách ani ve výcvikovém prostoru si s četou záložních důstojníků nikdo nevěděl rady a pro jistotu nám ani žádné povinnosti neurčili. Vzpomínám tak pouze na to, jak jsem poprvé a naposledy jel asi kilometr v tanku T-72, navíc jako velitel tanku. Bylo potřeba přesunout pár tanků mezi dvěma stanovišti a podle tehdejších předpisů musel tanku velet důstojník. Samozřejmě, že řidiči tanků (záklaďáci) žádného důstojníka nepotřebovali, ale předpis byl předpis. Tak jsem stál a koukal z tanku a bál se, aby se někde nepoložil na bok nebo aby mě (ten tank) nepřejel při navádění na "parkovací místo". Jinak jsem strávil asi nejvíc času mariášem, trochu jsem si kromě trojky procvičil i čtyřku a zjistil, s jakými kartami se dají vyhrát, ale i prohrát dvě sedmy. A několikrát viděl, jak dávno "odepsané" Pragy V3S tahají z bláta zapadlé tehdy moderní Tatry 148.

     Mezi cvičeními mě ještě dvakrát pozvali na vojenskou správu "za účelem povýšení", takže jsem to nakonec "dotáhl" na nadporučíka v. z. (nikoliv "v zastoupení", ale "v záloze").

Ve výslužbě?
     Všichni moji vrstevníci již byli dávno povoláni na vojenskou správu a byli více nebo méně slavnostně vyřazeni do výslužby a "erár" už nimi přestal počítat. Ne tak já. Stále mám ve vojenské knížce povolávací rozkaz, abych se v případě vyhlášení mobilizace dostavil na místo X, kam je péčí OVS organizována přeprava z místa Y. A stále mám vojenskou známku neexistujícího státu ČSSR.
     Jak je to možné, se ptáte (jistě pouze Ti z Vás, kteří nebyli na vojně v ČSLA)? Inu, nikdy jsem se na to OVS nezeptal, samozřejmě podle úsloví "Kdo se moc ptá, moc se dozví". Skazky o lidech, kteří se tam na něco zeptali, jejich materiály byly vytaženy na světlo a následně byli "na ráně", když se povolávalo na cvičení byly dostatečně varující. Odejít zase na pár týdnů z rozjíždějící firmy by bylo smrtící. A pak mi začalo být jasné, že mě nikam nepozvou, tak co bych se staral já. A tak pevně věřím, že mě profesionální armáda už nebude potřebovat a i bez mé vojenské knížky se obejde.